OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Severočeské splitko dvou výraznějších regionálních veličin míchajících ve své tvorbě death metal a deathcore na sebe upozornilo nejen velmi slušně vypadajícím bookletem, ale i celkem hojnou koncertní činností. VICTIMS nastupují jako první a hned z kraje se spouští rozjetá brutální mašina, která ctí ty nejextrémnější hranice žánru, kde se současný deathcorový trend dotýká grindcoru a death-grindu. V cestě k úspěchu VICTIMS trochu maličko stojí zvuk a použití automatického bubeníka. Problém slyším hlavně v chemii kytar, které nemají potřebný attack a důraz i v šířce jejich zvuku (ačkoliv jsou v kapele tři), kapela díky tomu netlačí tak jak by měla. Celkové zvukové balení je čitelné, smeknout se sluší před oběma vokalisty, kteří mají výtečně rozdělené party.
Ačkoliv u VICTIMS není zvuk na profesionální úrovni u EFECTA DESPOTISMA jejich sound zavání trochu punkovou zkušebnou a to je jednoznačně největší problém. Tvorbu kapely jsem si živě celkem oblíbil. Jejich pojetí death metalu je založeno na brutálních slamech, které díky celkovému zvuku však zdaleka nejsou takovým uragánem, jakým by mohly být v lepším sonickém opracování. Poměrně tragicky dopadl i vokál, který mi živě přišel vždy celkem v pořádku a na nahrávce si drží laťku snad jen při vtahovácích. U Tepličáků to považuji za promrhání šance, neboť hudebně ani instrumentálně jejich materiál není podprůměrnou záležitostí, navíc tento typ slamming deathu v našich končinách moc kapel nehraje. Budu poctivě držet palce při výběru studia při dalším pokusu zaznamenat svoji tvorbu.
Vydáno: 2010
Vydavatel: samovydání
Stopáž: 26:52
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.