TEETH - The Will of Hate
Brutální disonantní death metalové rašeliniště. Album, které je hlavně hutné, zatěžkané a dusné. Tísnivý lehce doomový drtikol nepolevující v intenzitě a tlaku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Severočeské splitko dvou výraznějších regionálních veličin míchajících ve své tvorbě death metal a deathcore na sebe upozornilo nejen velmi slušně vypadajícím bookletem, ale i celkem hojnou koncertní činností. VICTIMS nastupují jako první a hned z kraje se spouští rozjetá brutální mašina, která ctí ty nejextrémnější hranice žánru, kde se současný deathcorový trend dotýká grindcoru a death-grindu. V cestě k úspěchu VICTIMS trochu maličko stojí zvuk a použití automatického bubeníka. Problém slyším hlavně v chemii kytar, které nemají potřebný attack a důraz i v šířce jejich zvuku (ačkoliv jsou v kapele tři), kapela díky tomu netlačí tak jak by měla. Celkové zvukové balení je čitelné, smeknout se sluší před oběma vokalisty, kteří mají výtečně rozdělené party.
Ačkoliv u VICTIMS není zvuk na profesionální úrovni u EFECTA DESPOTISMA jejich sound zavání trochu punkovou zkušebnou a to je jednoznačně největší problém. Tvorbu kapely jsem si živě celkem oblíbil. Jejich pojetí death metalu je založeno na brutálních slamech, které díky celkovému zvuku však zdaleka nejsou takovým uragánem, jakým by mohly být v lepším sonickém opracování. Poměrně tragicky dopadl i vokál, který mi živě přišel vždy celkem v pořádku a na nahrávce si drží laťku snad jen při vtahovácích. U Tepličáků to považuji za promrhání šance, neboť hudebně ani instrumentálně jejich materiál není podprůměrnou záležitostí, navíc tento typ slamming deathu v našich končinách moc kapel nehraje. Budu poctivě držet palce při výběru studia při dalším pokusu zaznamenat svoji tvorbu.
Vydáno: 2010
Vydavatel: samovydání
Stopáž: 26:52
Brutální disonantní death metalové rašeliniště. Album, které je hlavně hutné, zatěžkané a dusné. Tísnivý lehce doomový drtikol nepolevující v intenzitě a tlaku.
Jedna z desek roku 2024, ke které se od jejího vydání pravidelně vracím. Trojlístek dospělých punkáčů z Toronta do svého posledního alba nalámal přístupné noiserockové hitovky plné romantiky i grungového surealismu.
To dojení vyschlého writer’s roomu je do nebe volající. Nových nápadů je pomálu, zato jsou rozmazané na dvojnásobek. Nekonečné plebiscity jsou ubíjející, nové hry vizuálně průměrné a když se to rozjede, přijde očekávatelný cliffhanger. Opouštím hru!
Tahle americká parta zní úplně jako revival starých JUDAS PRIEST, i ten vokál jako by patřil samotnému Halfordovi. Je to taková zasmrádlá mršina, ale překvapivě mě celkem bavilo si to poslechnout. Jestli do toho půjdu podruhé ale fakt nevím, spíše ne.
4 disky. 58 skladieb. 75-stranový booklet. Len CD a LP, žiaden streaming. Steven Wilson sa vybral zboriť mýtus, že 80’s boli umeleckou pustinou: Od THE CURE a JOY DIVISION po zabudnuté britské spolky, funguje to na ploche vyše 5 hodín. Povinné počúvanie!
Dobre to robí táto švédska superskupina. Melodický death metal vo veľmi prístupnej, niekto by zbytočne hanlivo povedal kolovrátkovej, forme. Na druhom albume v ešte zrelšej a lepšej podobe. Teším sa na ich tohtoročné koncerty!
Daniel Cavanagh asi chtěl stvořit Anathemovské album, ale utopil se v klišé. Příjemně to odsýpá a zvuk i provedení se dají těžko kritizovat, ale je to tak nepůvodní a otřepané, že to úplně kazí emoce, které by jinak určitě fungovaly. Sem se vracet nebudu.